Limitace mozku - utváření subjektivních pohledů

Na této záložce se pokusíme zachytit působení jevů, které neustále ovlivňuje utváření logického náhledu na realitu kolem nás. Jejich "důsledkem" je subjektivně zkreslené vnímání skutečnosti. Samotná neurobiologická podstata těchto dějů a jejich příčinné souvislosti jsou podrobněji  zaznamenány v záložce horního menu "Učím ho".

  • Jak se shoduje, to co slyšíme, vidíme a cítíme, s tím co se ve skutečnosti kolem nás odehrává?

Mozek je ve své podstatě docela nepřesný zprostředkovatel skutečné reality. Stejně jako mikroskop, či dalekohled, je schopen vnímat pouze ty děje na které je aktuálně "zaostřen a vyladěn". Narozdíl od všech těchto artefaktů, pokud "nevidí" ostře a nebo si "chce zkrátit" čas, tak si realitu intuitivně, zkresleně, iluzorně sám dovytvoří. Zprostředkuje tak svému majiteli vlastní subjektivní pohled na skutečný průběh dějů kolem něj.

Zatímco úhel pohledu u mikroskopu či dalekohledu je přesně a jednou pro vždy determinován zakřivením jejich čoček, u našeho mozků je tomu odlišně. Jeho úhel pohledu nedeterminují čočky, ale rozsáhlé neuronové sítě, jež jsou utvářeny genotypem a neustále měněny působením fenotypu a vlivem prostředí. V důsledku se tyto rozdíly projeví, že každý z nás vnímá průběh časoprostorové reality s odlišnou přesností. Jednoduše řečeno, jinak. Proto se při pohledu na stejnou skutečnost názorově lišíme a někdy i zcela zásadně. Přitom máme všichni pravdu, ale tu svoji, subjektivně zkreslovanou vlastním mozkem.

Jako vše, i tyto procesy zajišťují pro život organismu pozitivní funkce, jinak by je evoluce pravděpodobně dávno zavrhla (nebo se na to teprve "chystá"). Umožňují člověku fungovat rychleji, s menším vynaložením energie - (úsporný mechanismus). Organismus tak využívá své dovednosti nabyté minulými zkušenostmi i v případech, kdy se prostředí v kterém se utvářely dávno změnilo. Je taky docela možné, že na své evoluční či fenotypové zpřesnění anatomická struktura mozku teprve "čeká" a my jsme prozatím "nedokonalou" vývojou fází.

A nebo příčiny mohou být mnohem banálnější. Mozek sám o sobě je dokonalý orgán, ale my jsme se ho stále nenaučili používat. Což by mohly napovídat závěry některých výzkumů, které předpokládají, že člověk v současné době využívá "pouhých" 5-10% jeho kapacity. Přesto stačí k tomu, abychom vymysleli atomovou bombu, vypravili se do vesmíru, nakoukli pod povrch struktury atomu, dovednostně poznatkově se neustále vyvíjeli a především jako druh nevyhynuli. Co když však máme k dispozici tak evolučně mocný orgán, jen nám k němu doposud chybí jednoduchý návod? A co když na něj již dávno někdo z nás přišel, jen my si ho díky vlastní přezíravosti a nebo lenosti stále nevšímáme? 

Formy zkreslování lidského vnímání, utváření subjektivní reality

Níže popisované jevy doprovázejí naše každodenní vnímání procesů a dějů kolem nás. I když jejich příčinu někdy rádi přisoudíme "zkreslujícím optickým klamům", skutečností zůstává, že tím co tyto nepřesnosti způsobuje nejsou naše oči, ale to, jak jsme si individualizovaně nastrukturovali interakční potenciál svých neuronálních okruhů v našem mozku. Ukázky, které zde využíváme budou možná, ve srovnání s běžným životem působit "nepatřičně", či přehnaně. Jejich účelem je prezentovat příčiny a projevy těchto fenoménů co nejvíce pozorovatelům, tak aby je mohli vnímat obdobně.

Ve skutečnosti probíhá zkreslující vnímání reality u každého z nás v různých časoprostorových kontextech individualizovaně odlišně. Nejlépe si důsledky takových nepřesností můžeme uvědomit na situacích, když si dva různí lidé utvoří na identickou skutečnost či děj odlišný názor.

1. Vnímání Prostoru:

  • Co způsobí když opomíjíme detaily, či naopak nezasadíme si je do správných kontextů?

Lidský mozek se na jedné straně dokáže zaměřit na detaily (malý prostor) a opomenout vše co je kolem (související kontext). Na druhé straně umí obsáhnout velký prostor a detaily, které nevidí, si sám "dovytváří" (klidně i chybné, či neexistující). Z toho přímo vyplývá: Soustředit se na detaily, ale přitom si je neustále zasazovat do celkového kontextu. Pří vytváření kontextu, neopomíjet detaily.

To, že některé procesy budeme vnímat jako nepodstatné, ještě neznamená, že nepodstatné skutečně jsou. Typickým je postoj "co nevíme, to nenexistuje". Jednoduše řečeno, když o něčem nevíme, zdaleka neznamená, že se to ve skutečnosti neděje. Stačí se někdy začíst do různých vědecko populárních časopisů, jak mnohé skálopevné pravdy končí na smetišti dějin poznání a jsou nahrazeny novými. To zdaleka neznamená, že by byly přímo nepravdivé či lživé, ale přesnější měření v určitém prostoru ukázalo, že pravda je ve skutečnosti tročišku a nebo úplně jiná. (To stejné platí, i pro naše individuální, každodenní objevy něčeho, co je najednou z našeho pohledu jinak)

Malé přirovnání. Kdybychom z DNA určitého organismu vyextrahovaly malilinkatou část informací, nemuselo by to mít na jeho životní funkce a projevy chování vůbec žádný vliv. A nebo by se taky mohlo stát, že vytvoříme v mnohém odlišný druh.

Obdobný přístup je potřeba uplatňovat nejen při vnímání prostoru, ale i času. Některé změnové jevy jsou mozkem vnímatelné v rozmezí tisíců a milionů let (evolučně vývojové skoky) a některé v řádu sekund (adaptační procesy v živoucí buňce).

2. Vnímání času

Čas nefunguje lineárně, ale spojitě s prostorem. Čas jako linéárně se vyvíjející veličinu, stejně jako hodinky a jiné artefakty si vytvořily až lidé jako svůj pomocný nástroj. Ten skutečný čas (fyzikální), všech přírodních dějů však funguje spojitě s prostorem. Ve způsobu vnímání času, je ukryt obrovský nevyužitý potenciál našich mozků, při své snaze poznat, porozumět příčinným souvislostem chování přírodních systémů nejen kolem sebe, ale i v nás samotných. Hlavní "překážkou" je, že se od útlého věku učíme vnímat a uvažovat v klasické kauzální logice, příčiny a následku. Přitom si i v "tomto duchu" strukturujeme náš interakční potenciál neuronálních okruhů. Avšak veškeré přírodní procesy a děje, včetně těch v našem mozku, probíhají souvztažně, spojitě s našim prostředím. Čili na základě interakce vnitřního a vnějšího prostředí (časoprostorově spojeně).

Kdokoliv, kdo se bude snažit porozumět principům chování lidského vědomí (včetně svého vlstního), dokáže to mnohem přesněji, pokud bude pozorovat přírodní procesy jako interakčně spojité časoprostorové děje. Pravděpodobně to nezafunguje samo a hned, bude to vyžadovat určitou námahu a energii.

  • Do jaké míry se shodují naše vzpomínky z minulosti a představy o budoucnosti se skutečnou realitou dějů?

S tímto fenoménem souvisí lidské uvažování a představy o minulosti a budoucnosti. Zatímco děje, které jsme prožili v minulosti, jsme schopni s určitou mírou přesnosti popsat, děje, které se stanou v budoucnosti, jsou jen naší projekcí, či přáním (fiktivní virtualitou vykonstruovanou mozkem). Díky nelinearitě času, život není nic, co by bylo nějak a někým předem naplánováno, my svoji budoucnost můžeme neustále, každou vteřinu svobodně podle své vůle měnit. A taky toho do jisté míry využíváme, někdo více, někdo méně. Neuronální plasticita mozku nám vývojové změny umožňuje v jakémkoliv věku.

3. Vnímání rychosti - změny realizované v různém tempu.

  • Má mozek nastavené pouze určité rozpětí rychlostí, které je schopen vnímat?

Rychlost  - ukazuje jak důležité z hlediska vědomí a poznání jsou čas, prostor a energie v propojení do tzv. přijatelného TEMPA (rychlosti a velikosti). Přičemž tento funkční model platí jak pro děje v okolním světě tak našeho individuálního vědomí. Některé změny se projevují tak pomalu nebo tak rychle, že jsou v rámci našeho normálního tempa přijímání informací neviditelné, takže jejich "logickou" interpretaci velmi snadno přehlédneme, nebo ji odvrhneme jako nepodstatnou.

Toto upřednostňování našeho tempa (děje se jak u prostoru tak i času), má za následek vznik našich nepřesných a mnohdy přímoiluzorn, představ o chování přírodních systémů, tedy i nás samotných. Pokud však máme k dispozici nástroj, který tyto změny dokáže zaznamenávat a následně je prezentovat  pro nás v přijatelném tempu, získáme schopnost si tyto změny uvědomovat se zcela jinou funkční důležitostí, která mnohdy může zcela změnit smysl, který si pro daný děj uvtáříme.

Stejný fenomén můžeme např. pozorovat v naší každodenní komunikaci s okolím. Věty typu "zadrž, jdeš na mě moc rychle", "Ježiši, z tebe to leze jak z chlupaté deky, ty jsi dneska nějaký zabržďený" nejsou žádnou vyjímkou. A není to zdaleko způsobeno rychlostí verbálního projevu, ale mírou předcházející znalosti souvisejících kontextů a aktuální aktivace přísušných sítí. (rychlé - pomalé)  

Obdobnou variantou našeho zjednodušování je, že tyto kontexty zcela opomeneme a vnímáme pouze jejich začátky a konce. Platí pro oba typy dynamických změn. Jako krásný příklad by mohl posloužit samotný vývoj naši země a kontinentů, pokud si jepřehrajeme tempu našeho mozku, než se ve skutečnosti odehrává.


4. Začátek a Konec ohraničení prostoru a času

  • Proč je pro nás důležité poznat začátek a konec?
  • Proč, to co se odehrává mezi nimi, máme tendenci opomíjet, jako kdyby to neexistovalo?
  • Je to schopnost, či proces, který máme vrozený nebo naučený, přebraný?
  • Našla již fyzika, či matematika jako exaktní vědy svůj začátek a konec?

Mozek potřebuje limitace, přesné hranice (začátek a konec), aby si mohl poznatky uspořádat a začlenit do svého řádu, funkční hierarchie celku a poznání. Umístit nové informace tak, aby zapadaly do toho, co doposud poznal, tedy do jeho systému „racionálně logického“ nahlížení na svět kolem sebe. A tady je silně ochoten „si zkreslovat“, aby pochopil a měl hotovou odpověď (postoj). Možná je to jedna z příčin, proč neurobiologové na základě zobrazovacích metod (EEG, atd.) zatím nemohou zachytit, jak a kdy se mozek rozhoduje. Viz prezentace "ohraničení".

Interpretace příkladu "Ohraničení": Na první pohled budeme mnozí na náš mozek pyšní, když si ověříme, že nám postačuje, aby bylo počáteční a koncové písmeno slova na správném místě, k tomu, abychom porozuměli textu. Zvláště, pokud ve vedlejší ukázce se písmenka nachází na správných místech, a záměna se týká pouze počátečního a koncového. Přesto je porozumění textu výrazně těžší a namáhá mozek mnohem víc.

Druhý pohled už bude odlišný. Pokud si uvědomíme, že nám tyto "rychlé zkratky" mozek provede kdykoliv při vyhodnocování skutečných dějů. Najde si svůj vlastní začátek a konec, a má tak pro sebe jasnou odpověď, i když realita uvnitř může být zcela odlišná. Proto je tak málo lidí schopno uvažovat v dimenzích procesů, které nemají prostorově a časově determinovaný začátek a konec. Proto tak málo lidí dokáže na první přečtení porozumět zákonům kvantové fyziky a teorii relativity. Proto fyzikové "tápou" při snaze najít přechod mezi kvantovým "mikro" a jevovým "makrosvětem". Proto tak těžce pracujeme s veličinou nekonečna. Přitom se tímto způsobem všechny přírodní procesy dějí, včetně procesů samotného vědomí.

Důsledkem takto mozkem vyprojektovaných začátků a konců mohou být některé individuální deprese, psychické a psychosomatické "poruchy".

(Možná nás překvapí, ale i matematika  a její klasická racionální logika, mají své nekonečno (bez začátku a konce) s kterým se marně snaží "vypořádat". Vícero výzamných matematiků již díky tomu skončilo v ústavech pro choromyslné. viz. video BBC - Dangerous Knoweledge 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10).

Doporučení: Nesnažte se za každou cenu v textu a v ukázkách hledat přesné body časové a prostorové hranice (kdy přesně něco začalo a kdy to skončilo, linearitu). Ta není důležitá, i když nás mozek do ní bude "nutit". Podstatu tvoří funkční principy procesů utvářející vědomí ("tedy obdoba vnitřku slov").

5. Subjektivní logika - individualizovaná zkreselní

  • Existuje všeobecně platná logika?
  • Jak si člověk utváří svoji logiku?

Lidé mají schopnost „vševěření“ a taky si to tak dotváří sám mozek, aby měl svou odpověď (silně závislé na intuici, obraznosti, fantazii a míře subjektivních poznatků - informací). Každý mozek, si tak utváří svoji vlastní individualizovanou, více či méně hirearchizovaně strukturovanou logiku.

Proto se žádná věda nemůže obejít bez měření, tak aby byla schopna vytvořit obecnou, co nejméně zkreslující teorii. Lidský mozek, je po anatomicko funkční stránce systém, který nám logicky umožní vykonstruovat a pospojovat do vzájemných kontextů cokoliv, co ve skutečnosti v přírodních dějích žádnou souvislost mít nebude. A na druhé straně je schopen, opomenout časoprostorové vazby, které daný děj ve skutečnosti utvářejí (viz výše zmíněné fenomény). U dětí je roztomilé, když nám vypráví o zemi skřítků, čarodejnic a králů. Je to zcela stejný mechanismus mozku, který zkresluje vnímání světa nás dospělých. "A my na tu naši vlastní, subjektivní logiku tolik spoléháme."

Doporučení: Pokud některé informace budou v rozporu s vašim stávajícím poznáním, nesnažte se je okamžitě poupravovat, zkreslovat, intuitivně nahrazovat jiným významem, obcházet, či okamžitě odmítnout. Obrazně řečeno, odložte je na stůl vedle sebe a vraťte se k nim později, stejně jako při skládání puzzle. Počkrjte si na takový ten "AHA" efekt, "Jó, takhle o bylo myšleno".

6. Past subjektivní diagnostiky

  • Do jaké míry je člověku umožněno porozumět své vlastní psychice?
  • S jakou přesností můžu porozumět psychice ostátních pomocí řečové a písemné komunikace, či pouhým pozorováním?

Je pozoruhodné, jak dlouho lidstvo nedokázalo pochopit a v převažující míře stále nechápe, že snažit se uchopit vlastní nástroj myšlení tímtéž nástrojem myšlení není možné už v principu a není to jen našimi kusými poznatky. Subjektivita není cestou k objektivní vědě a nestačí si toho pouze být vědom. Subjektivita není jen výstražně vztyčený metodologický prst - subjektivita je past, kterou musíme obejít, chceme-li se dozvědět, co můžeme poznat. Chceme-li vystoupit z quasiproblému postmoderny, není jiné cesty, než sjednotit základ všech spekulativních oborů právě na platformě nesubjektivního poznání naše poznávacího orgánu. Svět jazyka, intencionality, myšlení, emocí či estetiky vyrůstá z naší subjektivity a je čistě a jen produktem lidského subjektivního uchopení toho, co se mu z obklopující reality vyjevuje, co je mu z jeho vlastní duševní činnosti přístupné a jak to dokáže svým myšlením uchopit. Náš mozek není černou skříňkou, stvořenou k obrazu něčí dokonalosti – to jen my sami jej nemůžeme poznat sebezkoumáním a sebeinterpretací. Tak dokonalé naše sebeuvědomění být nemůže a musíme se s tím smířit. Nechceme-li tedy brát vědu a filosofování o ní jen jako ušlechtilou duševní zábavu a rekreaci, ale myslíme-li to s ní z nejrůznějších osobních důvodů vážně, je poznání mozku nutným východiskem. (pan doktor František Koukolík)

Diagnostika procesů konkrétního lidského vědomí (příčin chování člověka), na základě pozorování zprostředkované jiným lidským vědomím, je tedy díky procesům samotného mozku pozorovatele výrazně limitovaná. Procesy neuronových sítí svůj algoritmus mají, přesný, přírodně fyzikální a tedy měřitelný. Při snaze uchopit východiska a principy chování lidského vědomí, by si měl čtenář pokusit uvědomit existenci níže popsaných "záludností", které nás v průběhu každodenní interakce s naším prostředím doprovázejí. (I když je nepozorujeme)

8. Život podle scénáře

Nejednomu čtenáři mohou pravděpodobně připadat výše popisované jevy jako „zábavné hříčky“ s časem, prostorem a rychlostí jejich změn. Něco jako zajímavost, optický klam, neovlivňujíce jeho současný život. Co se však změní, pokud si roli přesnosti vnímání času, prostoru a jejich vztah s funkční anatomickou strukturou interakčního potenciálu vlastních neuronálních okruhů, začneme uvědomovat v dějinném kontextu?

Člověk, před několika staletími, například před 500 roky, měl v době svého narození k dispozici stejně funkčně vybavený mozek, jako člověk současný. Prostředí, v kterém se vyvíjíme, se řídí stále stejnými zákonitostmi a mechanismy, jako kdysi.

Přesto, život na Zemi v současnosti vypadá úplně jinak, než i před pouhými sto lety. Žijeme déle, neumíráme na "každou" nemoc. K přemísťování v prostoru (pohybu) používáme auta, letadla, raketoplány, vyvíjíme nové materiály. Co je toho příčinou, že i když mozek člověka, přírodní principy a zákonitosti prostředí jsou stále stejné, že současný člověk umí zvládat tolik rozdílných dovedností než jeho předci?

Možná by se na toto téma dala napsat tisícistránková publikace o kulturním, společenském vývoji lidstva, opřépadě o vědecko technické revoluci. Pokud však všechny tyto vývojové změny zredukujeme až na jejich samotnou podstatu, tak získáme odpověď docela banální. Jediný rozdíl je v tom, že za ta staletí se člověk učí pozorovat stejné jevy, které obklopovaly i naše předky, s neustále větší časoprostorovou přesností. Jednoduše, umíme lépe rozeznávat odlišnosti v prostoru a při širším rozsahu rychlostí jejich změn.

Jinak řečeno. Rozdíl mezi „chytrostí“ a „blbostí“, tak jak tyto pojmy někdy rádi používáme, bychom měli spíše nahradit za stávající přesnost, a vyšší přesnost. Naše mozky jsou funkčně stále stejné, a s velkou mírou pravděpodobnosti tomu tak bude i za 1000 let. Jen naši potomci je začnou pravděpodobně používat s mnohem větší časoprostorovou přesností než my. Nevyužívaná kapacita mozku je stále obrovská (+-90%), čili prostor pro zpracování těchto informací je ve své podstatě mozkem neomezený.  Jestli lidstvo bude stále existovat a nebo se mu může přihodit obdobného co májské civilizaci.)

Na tomto místě bychom se mnozí možná rádi s obdobným konstatováním spokojili. Obdobný průběh vývoje logicky očekáváme. Takovou nevšímavostí bychom však mohli přehlédnout jednu zajímavou skutečnost, která z výše zmíněného kontextu přímo vyplývá.

Pokud se naučíme náš mozek používat přesněji, měli bychom být schopni tento tisíciletý skok učinit již dnes. Přinejmenším v době svého narození je k ní přímo uzpůsoben!

Dost možná bude výše zmíněná "dedukce" na tomto místě nejednomu čtenáři  připadat jako vykonstruovaný scénář „béčkového sci-fi“ filmu. Tak se zkusme zamyslet, co by si o naší současné společnosti, jejích vymoženostech, pravděpodobně mysleli naši předkové? A nebo co si o nás pomyslí naši potomci za tisíc let?  Přesto, že všichni máme při svém narození k dispozici stejný mozek.

Zanechme však spekulací a radši se přesvědčme, zda tomu tak opravdu je a nebo není. Pokud je to pravda, měli bychom jí být schopni i s určitou přesností v našem mozku vyhledat a změřit. Včetně sestavení onoho „Návodu na jeho přesné používání" A dokonce, bychom jej měli být schopni v určité míře využít i my dospělí. Tomuto tématu se dopodrobna věnují záložky „Můj Mozek“ a „Učím ho“

8. Aha efekt

Pokud se portálu kvantové psychologie podaří po přečtení u čtenáře vyvolat efekt podobající se prezentaci na videu vpravo, tak splnila svůj prvotní účel. Za onou prezentovanou "třetí dimenzi" není nutně potřeba hledat něco mysteriózního, neskutečného, složitého. Tímto způsobem mění náš mozek pohled na realitu vždy, pokud ji začne pozorovat s vyšší časoprostorovou přesností než dříve. A je úplně jedno, zda se jedná o oblasti základního vědeckého výzkumu, "primitivní" zlepšovací návrhy v jakékoliv prácovní činnosti a nebo hledání přesnějších přičinných souvislostí mezilidských vztahů.   

Tím druhým, věříme, že pro každého čtenáře výrazně účelnějším, je výrazně přesnější uchopení a uvědomění si jednoduchých principů a mechanismů, kterými se řídí procesy utváření vlastního vědomí, logického myšlení a principy vztahově interakčních sociálních vazeb.

Tím třetím, je pak získání dovedností ve využívání popisovaných principů a mechanismů, ve svém profesní a osobním životě.